„…Ve stínu temnoty jsou všechny věci jasnější…“

Nový článek z kodexu je tady! Poslední rasa odhalena... Rozhodně nezapomeňte přidávat své názory a komentáře...


Kapitola čtvrtá - Útěk
Přidal: Mason, 18.08.2013 v 21:34

Aedan stál ztuhlý hrůzou a snažil se vybavit si posledních pár okamžiků. Vzplanuly mu ruce, zapálil dalšího chovance a ten pak vypadl z okna. Naprázdno polkl. Za tohle mu jistě setnou hlavu a ještě před tím ho bude čekat velmi nepěkný trest, který jistě a ráda vymyslí lady Isvora. Nevěděl co dělat, ale věděl že něco udělat musí. Dlaněmi zašmátral za sebou a nahmatal okenní rám. Prudce se otočil a vyskočil z okna. Při pádu ho provázely vyděšené výkřiky ostatních dětí, a naštvaný pisklavý hlas lady protektorky.

Cítil, jak si rozrývá obě dlaně o studený kámen, nohama bolestně narážel do okenních parapetů pod sebou. Po několika vteřinách, které se zdály nekonečně dlouhé, přece jen prsty nahmatal dřevěný rám. Sám nevěřil úspěšnosti jeho počínání, přece jen ale náhle prsty objal navlhlé dřevo, zatnul svaly na pažích a….zůstal viset několik metrů nad zemí. S mírným úšklebkem na tváři si vzpomněl na doby kdy se svým strýcem Tanechem chodil do lesa a nosil těžké kusy dřeva. „A tehdy se to zdálo zbytečné“ procedil spokojeně skrz zaťaté zuby a vytáhl se na trám.

„Uhni mi z cesty!“ zavřískala Isvora hlasem podbarveným hysterií a surově odstrčila malou holčičku, která stála ve dveřích. Představa dalšího pokusu o útěk v protektorce tvořil směsici emocí. Na jednu stranu jí taková drzost doháněla k šílenství, na stranu druhou ji těšila představa, jak bude moct toho opovážlivce potrestat a jak se baron dozví o její brilantní práci – pokud jej chytí. „Vy – okamžitě běžte za ním….COŽE? Jistěže máte…. Myslíte si, že taky vyskočím oknem, a půjdu si tu bránu zavřít sama?“ Isvora brala schody po dvou, a zaměstnávala svými rozkazy každého, koho na cestě dolů potkala.
Venku již propukla pořádná bouře. Déšť smáčel Aedanovi oblečení a lepil mu hnědé vlasy k obličeji.

Neviděl skoro ani na krok, přesto běžel dál, jak nejrychleji dovedl. Přimhouřenýma očima mžoural před sebe a rychle se blížil k bráně – která byla stále otevřená. Najednou ho něco prudce udeřilo do břicha a on tvrdě dopadl na zem. Měl vyražený dech, do očí mu vytryskly slzy. Byly to jednak slzy způsobené náhlou a silnou bolestí a jednak slzy porážky. Nezvládl to. Chytili ho a teď ho čeká už jen smrt. A co hůř, kdoví jaký osud potká Evanlyn. Donutil se otevřít oči a spatřil malé, promočené stvoření s blonďatými vlasy a zelenými očima, které se na něj upínaly.

„Ev!“ vyjekl úlevně a pevně svoji sestru objal. „Co tady proboha děláš?!“ Vyjel na ni tvrdě, stále ji ale pevně svíral v náručí. „Já – slyšela jsem hlasy….a kroky a někdo..někdo řekl tvoje jméno a že .- někdo spadl z okna a já myslela že to jsi, že to jsi….-“ Poslední slova už ze sebe Evanlyn nedokázala dostat zhroutila se v přívalu vzlyků Aedanovi na rameno. „Jsem v pořádku, Ev....všechno bude dobré…“ pronesl konejšivě ke své sestře, a ještě jednou ji pohladil po vlasech. V hlavě ho kousala bolestná myšlenka. Nemůže tu zůstat. Ale zase nemůže vzít Evanlyn sebou. Z jeho rozjímání ho vytrhl triumfální jekot protektorky. „Tady je máme, dva sourozence co nejdřív zabili svého kamaráda, a poté se spolu rozhodli utéct.“ Hlas lady Isvory nebyl ani trochu rozzuřený. Přímo překypoval spokojeností, což bylo vidět i na jejím sladkém úsměvu.

Aedan uchopil sestru oběma rukama za hlavu, naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha. „Vrátím se pro tebe, sestřičko,“ pak jí od sebe prudce odstrčil, až upadla do velké kaluže. „Uhni mi z cesty, náno pitomá!“ Zařval z plných plic, hodně nahlas aby to slyšelo celé nádvoří – na kterém už byl snad celý sirotčinec. Rychle se vyškrábal na nohy a rozběhl se branou ven. Když probíhal kolem Evanlyn, spatřil na její tváři mírný – i když smutný- úsměv.





FF